Vražda nebo svoboda?
Již
delší dobu je ve společnosti diskutován akt, při němž by měl mít člověk s nevyléčitelnou
nemocí možnost rozhodnout se, zda chce dobrovolně „důstojně“ zemřít.
Eutanázie (také euthanasie) je obvykle definována
jako usmrcení na žádost (též asistovaná sebevražda), v některých méně
obvyklých případech jako ulehčení umírání, zejména tlumením bolestí,
neuspišující však smrt nemocného. Usmrcení na žádost, tedy se svolením poškozeného,
stejně jako asistovaná sebevražda, je z hlediska českého trestního práva
nedovolené a je posuzováno jako vražda.
Mnozí
berou otázku dobrovolné smrti spíše jako politickou, náboženskou, či etickou. V politické
rovině se s ní v některých zemích můžeme setkat především v předvolebních
kampaních, kdy se jednotlivé seskupení snaží na svou stranu získat příznivce
nebo odpůrce eutanázie.
Pro
běžného člověka je tento problém vnímán z náboženského i etického pohledu.
Náboženství bere eutanázii jako vraždu, tudíž ji automaticky zavrhuje. Větší
rozpory najdeme, pokud si položíme otázku eutanázie v rovině etické. Je
morální trpícímu člověku pomoci zemřít? Je to pomoc nebo vražda? Je to osvobození
nebo záhuba?
Pro
případ trpícího člověka, který chtěl zemřít nemusíme jít daleko do historie. „Matka
tří dětí a bývalá učitelka Chantal Sébireová byla v roce 2000 zasažena nádorem
zvaným estezioneuroblastom. V posledních dvaceti letech bylo podle
francouzského tisku v celém světě zaznamenáno jen několik set takových případů.
Jde o nádor nosní dutiny, ale postižení je mnohem širší.“ Například takto
citoval zpravodajský internetový server Novinky.cz dne 13.03.2008 francouzský
případ sledovaný mezinárodními médii. Postižená žena přišla díky nemoci o tři
smysly z pěti: zrak, čich i chuť. Nakonec ztratila i chuť žít a obrátila
se na soud. Ale i přesto ji soud žádost o eutanázii zamítl. Zamítl jí přání
zemřít důstojně. Chantal nakonec zvolila méně důstojnou formu, a to sebevraždu.
O kolik je ale sebevražda méně důstojnější než eutanázie? Snad v provedení?
Však výsledek je stále stejný – smrt.
Výše
zmíněné názory i fakta jsou známá a běžná. O čem ale neslyšíme je rovina ekonomická.
Málokdo ví, že jeden umírající člověk připoutaný na lůžko v nemocnici stojí
až milion korun denně. Podíváme-li se na mortalitu v ČR, jejíž tabulky jsou
volně dostupné na webových stránkách ČSÚ, zjistíme, že v roce 2006 zemřelo
200.000 lidí různého věku. Pokud uvažujeme, že pouhých 5% lidí bylo připoutáno
na lůžko pouze 7 dnů, ze státní kasy na umělé udržení života umírajícím šlo 70
miliard korun. Nezapomeňme taky říct, že mnoho lidí umírá na nemocničním lůžku
několik týdnů i měsíců. Kdo tuto částku zaplatí?